Letní dovolená v Orlických horách

Původně jsme měli jet do Itálie. Byli jsme připraveni na cestu do Toskánska, ale zasáhla nás smutná zpráva. Max je epileptik. Před odjezdem na dovolenou dostal opakovaně dva záchvaty. Tehdy jsme se prvně vydali k neurologovi, který nám jen epilepsii potvrdil. Vedle prášků jsme si odnesli od veterináře i doporučení nepodnikat dlouhé cesty do zahraničí. Veterinář nám sdělil, že kdyby se něco přihodilo v Itálii, asi bychom jsme se těžko domluvili nebo doplatili. A tak jsme Maxíka pomazlili, pohladili a šli zrušit dovolenou. Naštěstí jsme ji dělali přes Booking a měli jsme možnost ji zrušit ještě snad týden před nástupem. Napsal jsem paní do Toskánska, že… I am sorry, we cannot arrive, our dog has epilepsy… nebo tak nějak. Jenže co s létem? Napadlo nás, že bychom mohli vyzkoušet dovolenou v Čechách. S prací jsem byl na výjezdním zasedání v Orlických horách a tak jsme si řekli, že to zkusíme tam. Šli jsme opět na Booking, zaškrtli jsme naše oblíbené “domácí zvířata povolena” a vybírali jsme si už z tak omezené nabídky, co tam v tu danou chvíli byla. Nakonec jsme našli nějaké Sruby Haida v Českých Petrovicích. Vedro Toskánska jsme tedy vyměnili za příjemné podnebí českých hor. Na plánu byly procházky a výlety po okolí.

Sruby Haida se nacházejí hned vedle lyžařského střediska, takže v létě máte k dispozici široké louky. Bylo to úplně ideální pro venčení psů. Bydleli jsme v takovém patrovém apartmánu, kde dole byla kuchyně a koupelna, nahoře byly postele. Z kuchyně se dalo vyjít na společnou terasu. Pak stačilo jen zahnout doleva, nebo jít dolů a všude byly louky. To se mi líbilo. Jednou z prvních procházek také bylo, že jsme vylezli kopec nad srubem. Byla zrovna pořádná mlha, což nám nevadilo. Skoro nikoho jsme nepotkali, tak jsme mohli kluky vypustit, aby si užili měkké travičky. Maxík dováděl, skákal z leva doprava, točil se dokola. Pak lehl na záda a vrtěl se v trávě a bylo na něm vidět, jak mu volný pohyb v přírodě dělá dobře. Fazar si zase hezky všechno očuchal. Následující den jsme se rozhodli pro větší túru. Vyrazili jsme na více jak desetikilometrový okruh z Českých Petrovic do Klášterce, pak podél Orlice až Zemské bráně, následně jsme to vzali zase do kopce a došli zpátky do Petrovic. Všechny naše děti byly moc šikovné, že to s námi ušly. Pravda, Viki jsem chvílemi nesl za krkem, ale Fazík i Maxík to s přestávkami ušli. Fazar se cestou cachtal v Orlici. Maxík se zase vodě úplně vyhýbal. Když jsme zastavili na občerstvení, tak oba kluci okamžitě zalehli a oddechovali, co jim jazyky stačily. Při večerních křupkách si určitě říkali, že to byla opravdu zasloužená večeře. Pak jsme o nich už vůbec nevěděli. Někam si zalezli a spali až do rána.

Spaní ve srubech bylo také vtipné. Jak jsme spali nahoře, tak Max nebyl z domova zvyklý, že spí od nás odděleně. Spodní a horní patro oddělovaly takové ty schody s mezerami. Přišly mi i docela prudké a tak když jsme chtěli jít spát, tak jsme kufrem nebo židlemi raději zadělali spodek, aby kluci nemohli k nám nahoru. Jednak by po schodech úplně chodit neměli, ale hlavně jsme si nedovedli představit jak budeme tahat ze schodů vyděšeného Maxe dolů. Museli to holt vydržet. Ačkoliv to neznamenalo, že se jim nepodařilo vystoupit alespoň do půlky schodů. Ty schody byla asi jedna z nevýhod našeho ubytování. Měli jsme strach i o Viki, že by nám v noci začala pochodovat po patře a spadla by dolů Takže jsme pro jistotu zadělávali i vršek schodů. Naštěstí Viki spala jak dudek a ráno na mě pod schody čekali pouze kluci. Max ne úplně dobře snáší, když ho někde necháme. Měli jsme možnost jít na snídani chodbou přímo do jídelny, ale aby si Max nemyslel, že jsme někde za dveřmi, tak jsme raději chodili přes terasu. Stávalo se, že Max pak začal štěkat. S tím nemáme moc dobré zkušenosti a tak jsme se tomu snažili předejít. Naštěstí jsme žádné problémy s ostatními hosty neměli. Když jsme pak někam cestovali, tak jsme ve většině případů brali kluky s sebou, takže to problém nebyl. Maxovi to nevadilo, že s námi trávil tolik času a my jsme ho alespoň měli pod kontrolou, kdyby mu hrozily zase nějaké záchvaty. 

A tak jsme celou dovolenou v Orlických horách provýletovali. Když jsme nedělali zrovna procházku po okolí, nasedli jsme všichni do auta a vyrazili někam dál. Byli jsme takhle na procházce na Velké Deštné, navštívili jsme nějaké hrady a zámky v okolí, ale ze všeho nejvíc klukům asi vyhovovalo, když jsme prostě jen vyšli nad srub a blbnuli v trávě. Po každé procházce jsme si každý zabral to svoje místečko. Víki zalezla do hamaky natažené mezi stromy přímo před naší terasou, Dáda si zase užívala odpoledního sluníčka a kluci si spokojeně hověli na terase a odpočívali po ťapkání. Příroda Orlických hor na nás hodně zapůsobila. Řekl bych, že jsme si to opravdu užili a pro změnu vypadli z městské džungle a bytu. Protáhli jsme si nohy a tlapky, nabrali síly a zase jsme se mohli vrátit. Nakonec bych dodal, že nám ani nechybělo to Toskánsko. Tam by bylo stejně vedro a kluci by si to tolik neužili. K moři se podíváme určitě jindy.