Na výletě v Krkonoších

Po dlouhém a náročném roce 2016 přišel snad ještě náročnější leden, kdy se nával práce a školních povinností smísil. Proto jsme se rozhodli, že si v únoru trošku užijeme všichni tři. Vybral jsem a zarezervoval ubytování v penzionu Relax ve Velké Úpě, se kterou mě vždy pojilo určité pouto už od dětství. Kdysi jsme s rodinou vyráželi na výšlapy a túry po místních atrakcích a vrcholech. Přestože jsme se z každého výletu vraceli naprosto vyčerpaní, moc rad na prázdniny ve Velké Úpě vzpomínám. Tentokráte to bylo jiné a na rozdíl od minula jsem navštívil Úpské údolí prvně v zimě.

Ale ještě, než jsme zvedli kotvy, tak si náš Fazárek stihl necelý týden před odjezdem zlomit drápek. Zlomil si ho tak nešťastné, že jsme s ním museli na operaci, kde ho paní veterinářka uspala, aby mu drápek mohla odstranit. Věděli jsme, ze ho to bolí, protože si na něj nenechal sáhnout a při manipulaci s drápkem hlasitě kňučel. Fazárek byl nakonec statečný a doktorka nám výlet do hor nerozmluvila, a tak jsme vyrazili. Fazík měl tlapku obvázanou a vypadal legračně, neboť dostal od paní veterinářky pestré barevné obvazy. Jednou byl zelený, pak zase červený, a nakonec už jen bílý a ten byl ten náš, když jsme ho obvazovali sami. S Dádou jsme mu koupili takové ty psí botičky/ponožky z pevnějšího nylonu. To nám to hezky začíná, říkal jsem si.

Až na nešťastnou psí nožičku, tak se nám zbytek hodně vyvedl. Počasí bylo nádherné, sníh báječný, hotel byl příjemný, jídlo vynikající, a tak jsme se mohli věnovat výletování a lyžování. No, lyžování jsme sice zkusili, ale stihli jsme sotva sjet jeden svah. Dáda, ačkoliv ještě moc nelyžuje, se statečně držela a sjížděla pomalu prudký svah z Portážek (tedy podle ní z „Portorožek“). Lyže jsme tedy nakonec obuli pouze jednou, ale i to nám stačilo a Dáda si mohla odškrtnout své: "Stála jsem tento rok na lyžích." Zbytek našeho čtyřdenního pobytu jsme strávili na výletě nebo na regeneraci z výletu. První den jsme se rozhodli udělat malou procházku po svazích nad Velkou Úpou, což se nakonec zvrhlo ve velkou psí dováděčku ve sněhu a zběsilé přebíhání sjezdovek a vyhýbání se lyžařům jedoucích dolu i nahoru.

Druhý den jsme se vydali na osudovou cestu na Sněžku. Počasí bylo krásné a my vyrazili hned ráno (tedy alespoň na naše poměry – asi kolem deváté hodiny) a zamířili asi tou nejdelší cestou na Sněžku. Po prvních dvou až třech hodinách jsme se teprve vyškrábali na vrchol Portážek, kde jsme minulý den lyžovali. Dle Google Maps nám to mělo zabrat asi hoďku a půl, ale ve skutečnosti to trvalo hodiny tři. Ačkoliv to byla asfaltová cesta, tak byla prudká, kompletně zmrzlá a klouzala. Jenom Fazíkovi to bylo jedno, ten lítal dolů ze svahu pro klacky, nahoru do stráně zase očuchávat různá lesní tajemství. Asi jsme mohli jet lanovkou alespoň na Portážky, ale protože s námi byl Fazík, šli jsme poctivě pěšky.

Cesta na Sněžku ubíhala pro mě známými i neznámými pasážemi lesních pasek, cestiček a výhledů. Neustále jsem přemýšlel kudy jsme na Sněžku šli tenkrát o letních prázdninách, jestli tahle odbočka je tou cestou, kterou jsme přišli a jestli jsem někdy šel přímou cestou z Portážek na Sněžku. Z Portážek vedla zasněžená cesta projetá rolbou až k chatám na Růžové hoře. Led tak vystřídal sníh, který už tolik neklouzal, ale spíš se bořil, takže na každé tři kroky dopředu jste popojeli jeden dozadu. Kolem nás svištěli sáňkaři a bobaři. Všichni jsme jim tu zábavu záviděli, neboť nás čekal ještě několikahodinový výstup.

Na Růžové hoře jsme si dali pauzu. Objednali jsme si velkou Kofolu, malinovku a dvě česnečky k tomu, které byly moc dobré. Při objednávání jsem obdivoval interiér Horské boudy a EET pokladnu. Fazíkovi jsem přinesl psí mísu s vodou, kterou odmítl a raději loudil zbytky chlebových kůrek. A po nějaké té chvilce jsme zase vyrazili směrem na Sněžku. Už jsme ale byli všichni unavení a měli jsme strach o Fazíkovu nožičku. Uvažovali jsme o vyjetí lanovkou na vrchol, ale obsluha nám řekla, že se směrem nahoru nevejdeme, neboť ze zdola neustále jezdily plné kabiny. Měli jsme smůlu, a tak jsme museli vyjít i ten zbytek.

Výstup na Sněžku byl opravdu náročný. Byla to nejen zkouška našich fyzických zdatností, ale i psychických. Byl to i test pro náš vztah s Dádou, neboť mě při prvním pohledu na Sněžku začala proklínat. Od poloviny závěrečného výšlapu jsme od sebe šli cca 10 metrů a na Dádě bylo vidět, že přemýšlí o tom, jak mě bude mučit a rožnit. Koneckonců to byl opět můj nápad, že půjdeme na Sněžku (pěšky). No, ale nakonec jsme to ve zdraví přežili oba a společně s Dádou a Fazíkem jsme se vybelhali na zmrzlý vrchol Sněžky. Nestihli jsme poslat pohled, protože pošta zavřela ve stejnou chvíli, kdy se Dáda rozhodla, že tam skočí. A jelikož bylo už dost pozdě, řekli jsme si, že pojedeme do Pece pod Sněžkou lanovkou. Ale ta nám pro změnu také zavřela těsně před nosem. Naštěstí jsme nemuseli na další jízdu čekat do dalšího dne, ale pouze půlhodiny. A tak jsme chtěli přečkat tu půlhodinu alespoň v bistru, ale to zavřelo také. Pan provozní byl neoblomný, ale slitoval se nad Fazíkem, a tak Fazík dostal nožičku párku, co zbyla.

Cestou dolů lanovkou jsme viděli krásný západ slunce a těšili se na to, že už jen doběhneme domů a upadneme do postelí. Došli jsme až za tmy a šli jsme opravdu hned spát. Přes cestu plnou fyzického utrpení jsme však dorazili šťastní. Byli jsme opravdu unavení a druhý den jsme se nezmohli na nic jiného než na hodinu ve wellness a oběd. A Fazík prospal nejen následující den, ale i další dva. Ale přesto všechno to byla osudová cesta, o kterou jsme se s Dádou pokusili už kdysi dávno, když jsme šli ze Špindlerova Mlýna. Tehdy jsme na Sněžku nedošli a asi dojít neměli. Pro mě to byla trošku symbolika, a hlavně to tentokráte znamenalo mnohem víc. Cesta na Sněžku mi připomínala život, který bývá náročný a jeho cesta vede nahoru a dolů. Je plná fyzického i psychického utrpení, ale i radosti a štěstí. Není ani tak důležité, jestli je ta cesta náročná, ale s kým jste se ji rozhodli kráčet a zda vás daná osoba miluje natolik, že s vámi vydrží i v tom nejhorším stoupání vzhůru, a naopak vy této osobě neutečete, počkáte na ní, podpoříte ji a podržíte, i přestože máte tolik sil to zvládnout sami. To je ten správný a vyvážený vztah, když se dva lidé podporují a doprovázejí na svých cestách až se jejich cesty stanou cestou jedinou.

Toho dne, když jsme s Dádou vystoupali na Sněžku, jsem Dádu požádal o ruku. Skryl jsem prstýnek do čepice a přesvědčil ji, že je zima a že si ji má ode mě vzít. Přitom jsem klečel u batohu, ze kterého jsem čepici i prstýnek vytáhl. Když čepici sundala z mé ruky, nestačila se divit a já byl šťastný, že i po takové náročné zkoušce mi řekla své ano.