Ranní víkendová procházka v mlze

Řekl jsem si, že budu vstávat i o víkendu dřív. Stejně jako v týdnu. Ale nenastavil jsem si budík a tak jsem to nechal být. Dokonce do postele jsem šel později. Usnul jsem s Dádou na gauči při nějakém filmu a nakonec jsem se odebral do postele kolem půlnoci. Nevěřil jsem, že budu mít štěstí, ale vzbudil jsem se před sedmou. Za okny ještě bylo šero. Zřejmě na tom probuzení měla asi největší zásluhu Viki, která se vzbudila a šla si lehnout k nám do postele. A tak jsem se tedy probudil. Nejdřív mě napadlo, že bych si mohl ještě chvíli číst, ale pak jsem si uvědomil, že je to tak akorát na to vyrazit na procházku se psy. Pohlédl jsem ven a zjistil, že za okny je mlha. To mě přivedlo na nápad. Třeba bych mohl udělat pár fotek s mlhou na pozadí. A tak jsem se rychle oblékl. Natáhl jsem si ručně šité tepláky od mé ženy, připnul k nim kšandy, vzal si svetr, šálu, softshellovou bundu. Rychle jsem se podíval do zrcadla, abych zjistil jakou pohromu udělala postel mým vlasům. Vypadalo to dobře. Tak jsem na to všechno natáhl ještě čelenku, aby mě nezábly uši. Venku bylo něco málo nad nulou a nechtěl jsem cestou mrznout. Takhle vybavený jsem si připnul oba psy. Maxovi jako obvykle jsem nasadil ohlávku a Fazarovi jeho volný sparťanský obojek. Oba v řadě připraveni u dveří, ani nedutali, už se asi těšili ven. 

Venku nám zaplnil plíce chladný mlžný vzduch. Přeběhli jsme ulici a hned jsme utíkali pod stromy, do spadaného listí, aby se po noci mohli kluci v klidu vyčůrat. Na první pohled to vypadalo, že jsme na ulici sami. V to také často doufám, neboť jsem raději, když si mohu užívat ranní procházky o samotě. Neřešit cizí psy, nebo se vyhýbat lidem. Když člověk vstane později, tak je to o poznání horší. Ze sídliště vyrazí spousta pejskařů a někteří se nám vyhnou a někteří ne. Vyrazili jsme na klasickou procházkovou trasu, prošli jsme naší oblíbenou alejí a vystoupili na plácek pod lesem. Napadlo mě, že bych mohl kluky pustit a udělat zde pár fotek. Neměl jsem to moc promyšlené a chvíli jsem stál a přemýšlel o tom, zda se mi opravdu chce pustit oba dva z vodítka. Nemám je zase tak moc vychované a kdyby ještě šel kolem nějaký pejskař, tak bych Maxe vůbec nezvládl. Ale riskl jsem to. Touha udělat pár fotek byla asi větší. Představoval jsem si, jak potom u snídaně s fotkami zazářím u Dády. Jenže abych opravdu oslnil, tak jsem musel sundat Maxovi ohlávku. Co když ho pak nechytnu, nebo se mi vyvlíkne? No co, riskl jsem to. Uprostřed travnatého plácku, obklopeného lesem, stromy a keři jsem z kluků sundal vodítka, Maxovi ohlávku a obojek proti klíšťatům. Jakmile Max zjistil, že je volný, hned se splašil a skočil po Fazarovi. Jeho obvyklá kratochvíle, kdy začne okamžitě provokovat a donutí starého Fazara, aby ho pořádně prohnal. Začali se navzájem honit po plácku. Vytáhl jsem z kapsy mobil a celé jsem to přes obrazovku pozoroval. No, moc fotogenické to nebylo. Pár rozmazaných psích hlav, někde chyběla na fotce tlapa, někde ocas. Udělám alespoň jednu fotku do kalendáře. Zvedl jsem ruku a řekl Maxovi: "Sedni". Nic, ani se nehnul, díval se na mě a po chvíli si usmyslel, že si bude teď hrát se mnou. Začal na mě skákat. Očividně ho focení nezajímalo. Fazar v křoví pro změnu něco žral. Zkusil jsem znovu a tentokráte důrazněji: "Sedni, Maxi". Konečně to pochopil. Sedl si a chvíli tak zůstal a dal mi tak akorát čas na jednu fotku. Sláva, alespoň něco tam bude.

Velkou fotografickou akci přerušil pejskař, který se k nám pomalu blížil. Stačil jsem včas chytit Maxe a Fazar naštěstí přišel sám, takže jsem oba stihl připnout na vodítka. Postupně jsem zase na Maxe navěsil ohlávku i obojek proti klíšťatům. Nebylo ještě ani osm a tak jsem si řekl, že se zkusíme ještě projít. Sešli jsme z plácku a šli ulicí podél lesa dál. U starého hostince, kterému již chyběla střecha, jak začínala ona nešťastná přestavba na obytný dům, jsme zahnuli nahoru směrem k lesu. V lese bylo chladno a všude kolem se vznášela mlha. Udělal jsem pár fotek podzimního lesa a to bylo asi tak všechno. V lese jsme nikoho nepotkali a to bylo dobře. On je to spíše takový lesopark. Cestou nám od nohou a tlapek šustilo listí. I když byla mlha a chladno, tak se mi zdálo, že je les docela suchý. Alespoň nebudu muset tolik čistit psy. Kdyby bylo bláto, tak bych do lesa ani nešel, nebo bych je pak musel ve vaně vykoupat. Víkendové ranní procházky mají své kouzlo. Ve všední dny bohužel není na ranní procházku tolik času. Spěchá se do práce a odpoledne už to není ono. Snad mluvím za všechny, když řeknu, že jsme si tu procházku užili. Kluci už se těšili domů na svou ranní dávku křupek a já na šálek horké čokolády.